Za víru, sílu a svobodu - 1. kapitola

24. prosince 2012 v 9:49 | Barbara Killunia Jeagerjaques |  Za víru, sílu a svobodu
Takový menší vánoční dárek v podobě představení nového příběhu. ^^


Válka

Politika je někdy velice složitá věc. Především pro rasu, kterou dryády stvořily jako poslední. A pro jejich vladaře taktéž.
Minotauři byli vytvořeni pomocí dryádí magie z lidské rasy. Stejně jako kentauři či trpaslíci se řadili mezi dlouhověké rasy. První členové této rasy jsou jen tři generace vzdálení od dnešních a nejstarší minotauři se dožívají několika stovek let. Jelikož se tato hrstka "mutantů" dost výrazně lišila od lidí, byla vyhnána. Lidé je hnali a nedali jim pokoj, dokud zubožení taureni nedošli do severních stepí, tam už pak byli zanecháni svému osudu. Hloupoučcí lidičkové se domnívali, že tam v té nehostinné krajině zahynou, nestalo se tak. Minotauři se své krajině dokázali přizpůsobit. Využili místní podmínky ve svůj prospěch a společnými silami vybudovali města, osady, pevnosti. Jak se jim dařilo, jejich města se zvětšovala, populace sílila. Jelikož jim nikdo nebránil v dalším rozrůstání, využívali toho a chtěli ještě víc. Narazili na města a podzemní komplexy. Tam si vybudovali své labyrinty. Časem si dokonce podzemí oblíbili a většinu populace přesunuli tam. Jenže pak narazili na nepřátele. Vousatí, malí, drsní a šikovní tvorové podobní lidem - trpaslíci. Zemětěchto "drsných chlapů" se již nenacházela ve stepích, nýbrž v krajině věčného ledu a sněhu. Nelbila se jim konkurence. Dvě dlouhé generace spolu vedli válku. Až současní králové se dokázali domluvit na příměří, i když trpaslík byl poněkud paličatý a těžko se s ním hovořilo. Na smluvených hranicích obou zemí byly postaveny hradby, jež byly od sebe vzdálené sto metrů. Toto území mezi hradbami se nazývalo "neutrální zóna". Sem směli vkročit zástupci obou ras. Pokud by se však někdo pokusil překročit hradby na opačné straně, než kudy přišel, je vyhlášena válka bez ohledu na okolnosti. Obyvatelé tuto dohodu dodržují, takže to vypadá, že problém s trpaslíky byl vyřešen a minotauři našli svůj klid.
Tento těžce vydobytý mír narušili skřeti, kteří do stepí přitáhli z jihu. Stavbou těla se trochu podobali lidem, ale na rozdíl od nich měli zelenou kůži, zvláštní žluto-oranžové oči a odporně páchli. Jejich řeč byla poněkud primitivnější, neuměli skloňovat slova a mezi sebou se dorozumívali většinou pomocí skřeků a dalších podivných zvuků. Žili v kmenech, které válčily i mezi sebou, a obvykle si stavěli dřevěné tvrze a osady. Z jihu je vyhnali lidé spolu s jinými, silnějšími kmeny. Zatím se s taureny mnohokrát nestřetli, avšak šíří se rychle a bojů spolu s problémy přibývá. I když jim minotauři nabídli volná místa a prostranství, jež nepoužívají, aby tam mohli skřeti sídlit, zelenokožci stále si myslí, že minoutauři jsou vetřelci v jejich zemi, tudíž býčí lid napadají. Král minotaurů má za úkol postarat se o vyřešení tohoto problému.
S radou, jež je složená z nejmoudřejších minotaurů, se domluvil na velice prostém řešení - když nechtějí kompromis, půjdou pryč. A minotauři je donutí odejít silou. Rozeslal posly do všech povrchových osad s několika příkazy. Ve zprávách, které poslal, stálo, aby se menší osady sloučily do jedné větší a aby se kolem každé vybudovalo opevnění. Dále se mají postavit zbrojírny a má se vycvičit hlídka. A každý minotaur, muž i žena, musí umět ovládat alespoň základy boje s jednou zbraní, kterou si sám vybere. Nebezpečí totiž leželo přímo v srdci minotauří země a král Dace si to moc dobře uvědomoval. Házel na sebe vinu za to, že se neustále válčí a on tomu nemůže zabránit alespoň na pár let. Chtěl odstoupit z trůnu, avšak rada o tom nechtěla slyšet ani slovo. Považovali to za velice hloupý tah, Dace totiž nemá potomka. Má sice mladšího bratra a synovce, ale Darkstorm je významný černokněžník vyučující na magické škole a Gunnar ještě nesložil zkoušku dospělosti, tudíž nemůže nastoupit na trůn.
Ještě pořád se vám zdá politika těchto "mutantů" jednoduchá?
"Dacu, máš tu nějaké hosty," oznámil minotauřímu králi jeho mladší bratr. Dace se zvedl ze své kamenné židle a nechal se Darkstormem zavést do přijímací místnosti, kde na něj čekali poslové dvou ras - minotauří a lidské.
Jak on ty tvory, z nichž vznikla jeho rasa, nenáviděl. Vždy, když se s nimi setkal, to skončilo bitvou. Vždycky. Lidé byli zrádní, prospěchářští a egoističtí. Samozřejmě, že znal i výjimky - ty, kteří v sobě mají zapečetěné mystické tvory, jenže těch tu po světě chodí všeho všudy pouze dvacet. Dvě dívky z těchto prazvláštních lidí žily s ním. Žádnému z minotaurů jejich přítomnost nevadila. Nechovaly se tak hrozně jako ostatní členové jejich původní rasy. Dacovi připadalo, že spíše než k lidem patří k jeho národu. Alespoň povahou.
Jako první vyzval minotaura, věděl totiž moc dobře, že od člověka nemůže dostat dobrou zprávu.
"Tohle posílá náčelník Raughar," řekl tauren drsným hlasem. "Jedná se o hlavu skřetího vůdce a šamana Ulka. Podařilo se nám jej zabít v jedné z bitev, které jsme s jeho kmenem nedávno vedli. Jeho hlava má sloužit jako důkaz že si vedeme se skřety dobře a válka s nimi se pomalu chýlí ke konci." Dace zkontroloval obsah pytle, aby se ujistil o pravdivosti zprávy. Když pohlédl do prázdných očí zelenokožce, uvěřil. Pytel odložil stranou a začal přemýšlet. Skřetovu hlavu nejspíše nechá spálit,zápach by totiž jinak zamořil celé sídlo. S válkou začínal být poměrně spokojený. Šamani a vůdci tvořili důležitou složku kmenů, takže smrt jednoho z nich velice těší a zvedá morálku bojovníků. Zdá se, že váleční Strážci (či bohové, jak je nazývají lidé) stojí na jejich straně. S celkem dobrou náladou vyslal mladého posla zpět se zprávou, že jej těší výry a že se brzy přijede do bitev zapojit osobně. Poté se jeho pozornost obrátila k člověku. Vybídl ho, aby mu předal svou zprávu a v hloubi duše se modlil, aby to nebylo vyhlášení války.
"Mocný králi minotauří rasy, můj pán, lord Andreas, vám posílá tento dopis," odvětil blonďatý mladík a bleskl po Dacovi svýma modrýma očima. Podal mu velice úhledně složenou, čistě bílou obálku. Králi chvíli trvalo, než ji otevřel. Poté, co se mu to konečně podařilo, se dal do luštění téměř nečitelného šlechtického písma a v duchu nadával, proč tomu tak je. A to ještě byl ten dopis tak maličký, vždyť lidé jsou téměř o polovinu menší než minotauři. Copak na tuto skutečnost také nemohl ten hloupý lord myslet? Vždyť ten dopis působil v Dacových velkých rukách jako miniatura! Tuto "miniaturu" brzy zmuchlal a hodil za sebe. Jeho nálada klesla na bod mrazu.
Znepokojilo ho to a vyvolalo to v něm pochyby a nedůvěru. Nevěřil tomu dopisu. Žádný z minotaurů by sám od sebe nezaútočil na lidskou říši. Ne bez králova slovení. Minotauři se zrodili z čestných lidí, a tak mezi původní rasou mnoho takových nezůstalo. Tenhle lord Andreas jen využil toho, že jsou taureni v jeho zemi považováni za nestvůry a vyvrhele. Pravděpodobně si vymyslel záminku k válce, aby mohl vyhladit všechny minotaury. Určitě šel žalovat i ke královskému dvoru, takže se do tvrdé války se skřety vloží ještě boje s lidmi.
"Vyřiď svému pánovi, že pokud vkročí na naše území a zaútočí na některou z našich osad, nebudeme mít s jeho vojskem ždáné slitování. Zabijeme každého lidského tvora, který se nám postaví do cesty. Rozuměl jsi?" Vylekaný mladík přikývl. "A teď běž!" Lidský posel se okamžitě vytratil. Dace se vrátil do Kamenné místnosti a sedl si na svůj trůn. Obličej skryl do svých celkých dlaní (tedy pokud to šlo). Proč musí všechno odnést minotauři? Co kdy provedli špatného?
"Přečetla jsem si to a slyšela jsem to," ozval se ženský hlas. Dace zvedl hlavu a podhlédl na mladou ženu. "A nelíbí se mi to. Ty lidské svině si dělají, co chtějí. Tohle jim jen tak neprojde, viď, Dacu?" Oslovený jen tiše přikývl. Killunia, jedna z těch dvou dívek, jež zde žily, přistoupila blíž k němu a usmála se na něj. I když byla pesimistka, věčně smutná a otrávená, nyní se zdála zastižena v poměrně dobré náladě. "Pokud skutečně dojde k válce, já, Killuni, sestra i Airy jsme připraveni stanout v první linii a bojovat za klid v této zemi. Lidé by si museli sehnat něco opravdu silného, aby se mohli rovnat síle Draka Ohně a taurení armádě..."
"To máš asi pravdu, přikývl Dace.

***
Asgerk právě připravoval rituální místnost pro svého šamana. Dnes se jedná o speciální rituál, jehož se bude účastnit celý kmen. Budou společně vzývat duše svých předků, aby vedly jejich zbraně v zítřejší bitvě. Veliký náčelník Grur má v plánu vtrhnout do nedaleké tvrze býčích lidí. Všichni věděli, že s těmito zrůdami nebude vůbec jednoduché bojovat, i když se jim podaří do tvrze nepozorovaně vpadnout. Proto budou dnes v noci prosit své předky o pomoc. Oni totiž musí vyhrát. Klan Thirkog už přišel o Ulka. Oni si nesmějí už dovolit zaváhání.
Zelenokožec se pomalu pustil do rozmisťování kožešin po síni. Návštěvníci musí někde sedět. Skřeti nejsou zase až tak necivilizovaná rasa, alespoň co se náboženských obřadů týče. Šaman, ten, jenž uměl ovládat magii, měl ve svém kmeni vysoké postavení, a dokonce i největší válečníci se klaněli jeho moci. Asgerk měl to štěstí, že se i u něj projevilo nadání na magii a šaman Gruk, Grurův bratr, si jej vzal do učení. Tím, že dnes připravoval vše potřebné pro rituál, získá další cenné zkušenosti. Ty se mu budou jednou hodit.
Najednou zaslech ženský výkřik (ano, i u skřetů lze podle hlasu rozeznat, zda je to muž či žena).
To si zase nějaký válečník užívá... napadlo jej okamžitě. Jako budoucí šaman si musel nechat na takové věci zajít chuť. Když jej však do plochého nosu praštil zápach kouře a jeho zašpičatělé uši zaregistrovaly zařinčení zbraní, tato myšlenka jej kvapem opustila. Zvedl se od své práce a hmátl po dýkách. Jejich kmen byl někým napaden! Vyběhl z budovy a vytřeštil své oranžové oči. Lidé, ti hubení, otravní tvorové decimují a zabíjejí! Věděl, že se s touto rasou příliš nepřátelili, avšak momentálně s nimi měli přímeří. Zdá se, že si chtějí zahrávat se skřety a pravděpodobně i s minotaury. Asgerk okamžitě věděl, co má udělat. Rozeběhl se k východu z vesnice. K další skřetí vesnici je to daleko, ale mohl by se pokusit varovat alespoň býčí lid. Ne kvůli tomu, že by se s nimi chtěl nějak extra přátelit. Ale znal jejich nepřátele - s lidmi se také neměli rádi. A říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ne? A obrátit se k minotaurům je mnohem lepší a čestnější než prosit ty lidské červy o smilování, případně se s nimi bratříčkovat. Vždyť je to ta nejzrádnější a nejhorší rasa na celé této planetě!
Zaslechl za sebou cinkání kovu. Náhle ucítil, jak mu něco proráží lebku. Před očima se mu na okamžik udělalo bílo a pak vše zhaslo.
 


Komentáře

1 Ráďuše Ráďuše | Web | 2. ledna 2013 v 14:38 | Reagovat

Takový válečný téma :D Perfektní, škoda, že jsem se k tomu nedostala dřív, to mě mrzí, protože se mi to líbilo :) Tak se těším na další pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama