Naděje - 1. kapitola

28. června 2014 v 23:47 | Killunia |  Naděje


Živá duše (Rosalia)


Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se kolem sebe. První, co jsem zpozorovala, byla fialová louka. Stébla trávy prazvláštní barvy se ohýbaly pod vlivem silného větru, jenž mi z obličeje rozehnal mé tmavé zvlněné vlasy. Obloha měla barvu žlutou, jako kdyby tam někdo vylil celý kotel roztaveného zlata, až se mi v zadní části hlavy, kde se nachází centrum zraku, ozvala štiplavá bolest. Přimhouřila jsem oči, aby to tolik nebolelo. Slunce jsem nikde nespatřila, zato se mi podařilo zaměřit naše dva měsíce - úplně zářily. Když jsem na ně zaměřila svůj zrak, všimla jsem si, že Ashar zakrývá ze značné části o něco větší Gallion. Událost, která se stává jen jednou za několik desítek let - úplněk a zatmění v jeden den. Konečně jsem se také podívala na sebe. Své bledé štíhlé tělo jsem měla obalené pouze jakousi bílou róbou. Rychle jsem se otočila kolem své osy, abych se ujistila, že mě nikdo nevidí. Nejspíše bych se totiž zbláznila, kdyby mě takto odhalenou někdo spatřil. Nesnášela jsem, když na mně někdo viděl byť jen kousek kůže navíc.
Počkat, tohle je můj sen, sem se jen tak někdo nedostane. Tak drž hubu, napomenula jsem se. Najednou mě oslepila zlatavá záře. Vrátilo se snad slunce? Nebo svit měsíců ještě zesílil vlivem nějaké magie? Když jsem se postavila proti světlu a s námahou jsem otevřela oči, uviděla jsem nádherný strom se zlatými listy. Svá ústa jsem otevřela dokořán. Musela jsem obdivovat krásu takové věci, nedokázala jsem tomu nijak zabránit. Nikdy jsem nic takového ještě neviděla. Pomalu jsem se rozešla směrem k onomu stromu, jenž čněl nad fialovou trávou. I s ním se snažil lomcovat vítr, nicméně se zdálo, že s úchvatným stromem to vůbec nic nedělá, jak byl mohutný. Náhle jsem ucítila, jak mě něco tlačí v oblasti lopatek. A pak přišla příšerná bolest - jako by se to protrhávalo mou kůží. Na malý moment se v mé tváři objevil bolestný úšklebek. Jakmile bolest trochu utichla, otočila jsem hlavu. Vzápětí jsem ztuhla. Ze zad mi vyrůstala překrásná bílá křídla, křídla, jaká měli pouze andělé. Zkusila jsem udělat krok vpřed - křídla trochu povylezla ven. Znovu se ozvala palčivá bolest. Pohled se mi vrátil zpět ke stromu, který tam už nestál. Z mého těla v tu chvíli opadla ohromná tíha, jako by ze mě někdo shodil závaží. Ta křídla zmizela. Běloskvoucí směsice ptačího peří, mohutných, těžkých svalů a dutých kostí byla pryč. Vše to trvalo jen několik vteřin, i když mně se to zdálo jako několik desítek dlouhých minut. Náhlý poryv větru s sebou přinesl i snůšku zvuků. Hlasů.
"Rosalio!"
Vytřeštila jsem překvapeně své zelené oči. Ten hlas jsem znala! To byl můj strýček! Jeho hlas byl plný bolesti a smutku, žádal mě snad o pomoc?
"Rose!"
Nyní se do mých očí vhrnuly slzy. Nyní se ozývala má matka. Křičela, volala, plakala. Chtěla mě vidět, toužila po mém teplu a já po jejím. Když se pak přede mnou objevil její přízrak, málem jsem se zhroutila k zemi. Postupně se tu vystřídaly snad všechny osoby, které jsem znala. Všechny kromě mého otce.
Nepamatovala jsem si ho, což je možná důvod, proč se tu nevyskytuje. Nějaký vtíravý pocit, vlezlá myšlenka mi říkala, že je zcela jistě naživu. Že ho někdy uvidím. A že on mou pomoc v žádném případě nepotřebuje, to spíše já budu potřebovat tu jeho. Znovu jsem ucítila, jak mi narůstají křídla a jak mě obklopuje zvláštní andělská aura. Tentokrát jsem bolest přečkala bez problémů a vznesla jsem se do vzduchu s neuvěřitelnou lehkostí, jako bych to dělala již tisíckrát a milionkrát. Plachtila jsem nad fialovou loukou a prchala jsem pryč od těch, které jsem ztratila. Najednou mě něco chytlo za nohu a tvrdě mě to stáhlo k zemi. Ucítila jsem jen krátké bodnutí v oblasti hrudníku, pak přišel chlad. Cítila jsem, že umírám…

Trhnutím jsem se probudila. Oční víčka se mi rozlepila a já pohlédla do příjemné temnoty svého pokoje. Mou mysl zaplavilo znepokojení. Ten sen… Nikdy jsem takový neměla. Sice se mi zdály sny o minulosti, jak prožívám vypálení své vesnice znovu a znovu, ale andělská křídla…? Ne, nikdy. Vrátila jsem se zpět k prosícím hlasům. Už dlouho mě pronásledují mí mrtví rodinní příslušníci a přátelé z dětství. Neměla bych se k tomu vracet, od té události mě dělí již deset let. Dlouhá doba na to, abych zapomněla. Ano, již deset let uplynulo ode dne, kdy zaútočili nemrtví na naši vesnici, vypálili ji a mne unesli. Deset let se učím nekromancii, ale nemrtvá nejsem. Jsem stále člověk.
Zvedla jsem se z nepříliš pohodlné postele. Normální člověk by řekl, že je moc tvrdá. Zezačátku jsem to taky říkala, ale bylo to lepší než spát na zemi. Zem byla studená a z kamene, chladného černého kamene. Možná nějaký druh žuly, možná nějaký obsidián, nevím. Nikdy jsem nestudovala kameny a jejich vlastnosti. Nemrtví však nespali ani nejedli, nedokázali posoudit, co je pro nás pohodlné a co ne. Já i ostatní studenti v sídle upírského lorda Callita jsme si na to již dost zvykli. Postele trochu prkenné, někomu by mohly snad připomínat rakve, jídlo příliš nestravitelné. Sem tam nějaká ta zelenina, o jejíž původ jsem se raději nikdy nezajímala, sem tam nějaká kašovitá hmota podivného složení - možná z ovsa, možná z krupice, možná však také z papíru či pilin. Nepatřilo to mezi výživné pokrmy. Vodu naštěstí nejímali ve zdejších prohnilých studnách, nýbrž ji dováželi z lidských zemí výměnou za nějaké zbraně a podobné věci, po nichž má rasa touží. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla jsem do mrtvé krajiny. Chybějící travnatý porost, již dávno uhynulé stromy a keře, nic z toho mě nepřivádělo na kladné myšlenky. Obloha byla zatažená, slunce sem nikdy nezasvítilo. Upíry by to totiž spálilo na prach. Ale ani tento nedostatek mě nijak netrápil, právě naopak. Příliš slunečního světla by mi zavařilo mozek. Mnohem víc mi zde vadil fakt, že se zdejší studenti po dosažení dvacátého roku svého života mají rozhodnout, na jakého nemrtvého se mají změnit. Podstoupil to každý bez výjimky. Mě to brzy čeká taky, jenže já nechci umřít. Nikdy jsem se nechtěla stát nemrtvou. Ani tím druhem, který je nejvíce podobný člověku - upírovi. Všechno to jsou chladná, bezcitná stvoření. Chtěla jsem i nadále cítit teplo svého těla, slyšet tlukot svého občas dosti divokého srdce, počítat rychlost jeho tepání, vnímat vzduch kolem a pouze jím neprocházet. Vidět svět obyčejnýma lidskýma očima. Neslyšet to, co bych neměla. Nepatřit mezi ty nechutné nestvůry, kterými nemrtví v mých očích byli.
"Rosalio, náš pán tě volá," vyrušil mě z mých myšlenek jeden z upírských studentů. Upřela jsem na něj své jasně zelené oči. Měl černé vlasy, které se téměř ztrácely na tmavém pozadí stěn. Naopak proti tomu kontrastovala jeho alabastrově bílá pleť. Stejně tak jsem to měla i já, i když se v mých vlasech vyskytovaly podivné prameny barvy skoro stejné, jakou měly oči. Vše v tomto království mělo tmavé odstíny, ať už zdi v naší akademii, ebenový nábytek, nebo temné oblečení. Na opačné straně právě stály všechny ty bledé tváře a kosti nemrtvých posluhovačů, válečníků a mágů. Vše tu bylo mdlé, nezajímavé, i já se tu skoro ztrácela. Proto jsem milovala svůj fialový plášť s pozlaceným lemováním, představoval alespoň ždibeček lidství, barev života. Zakroutila jsem hlavou a na chvíli jsem zavřela oči. Musela jsem, zahnat mé myšlenky bylo vždy těžké.
"Dobrá, Jadene. Vyřiď lordu Callitovi, že hned přijdu," odpověděla jsem klidně. Mladý upír se na mě na chvíli podíval svýma krvavě rudýma očima a za chvíli zmizel. Opět jsem se ocitla sama, obklopily mě příjemné ticho a klid. Byla jsem si dobře vědoma toho, že si musím pospíšit, můj učitel na sebe nikdy nenechal dlouho čekat. Velice opatrně jsem vklouzla do svých kožených bot. Vždy pro mě představovaly tu nejpohodlnější obuv na světě. Neměly výrazné podpatky, ale pevnou podrážku, čímž byly dokonale přizpůsobeny na pohodlnou chůzi venku. Kdysi jsem si je nechala udělat z té nejlepší kůže, kterou kdy mohli lidští lovci sehnat. Také jim to trvalo docela dlouho, avšak výsledek rozhodně stál za to. Přes svůj černý svršek, který byl tvořen černou tuniku s dlouhým rukávem, černou suknicí a černými legínami (řekněme, že se mezi temnými mrtvolami neztratím), jsem přehodila svůj milovaný plášť. Přejel mi mráz po zádech, krátce jsem se otřásla zimou, zvedla jsem se a vyrazila jsem ze svého pokoje.
Vkročila jsem do dlouhé rovné chodby s tapetami v odstínech černé a tmavě zelené, oblíbených barvách zdejšího osazenstva. Vždy mi připomínaly jed a chlad smrti. Smrt. Znovu mi to připomnělo, co mě již brzy čeká. Skoro se mi vehnaly slzy do očí, podařilo se mi je však naštěstí udržet. Přesto mě ta temná myšlenka neopustila - pořád ještě to bolelo. Stále jsem se na to necítila připravená. Míjela jsem spousty pokojů. Tam všude spali, odpočívali a studovali všichni živí studenti - lidé, temní elfové, dokonce i dva ohniví elfové, kteří se řadili mezi vzácné rasy. Všechny spojoval jeden fakt - nikdo z nás již neměl rodinu, místo, kam by mohl jít. Callit si vybíral vždy jen vysoce nadané osoby. Všechny nás bude čekat ona proměna. Netušila jsem, zda se tomu chtějí vyhnout jako já, nebo jestli jim to je jedno. Nedostala jsem možnost si s nimi promluvit, většinu času mě Callit učil sám. Nenavštěvovala jsem normální hodiny, nesetkávala jsem se s jinými osobami. Neměla jsem ani ponětí, proč tomu tak vlastně bylo. Snad za tím stojí jeho vlastní, soukromé zájmy.
Brzy jsem stanula před obrovskými dveřmi z dubového dřeva. Byly ozdobené různými drahokamy a zlatem, jež bylo vytvarované do různých ozdobných ornamentů. Tento mohutný kus dřeva se dal otevřít pouze za použití magické síly. Žádná hrubá, fyzická, a to ani od velice silných nemrtvých, s nimi nedokázala pohnout. Vyvolala jsem tedy ze svého nitra slabší tlakovou vlnku, jež byla řízená manou - energií všech tvorů, již byli obdařeni ovládáním magie. Když se tedy ty dveře pohnuly, otevřel se mi pohled do prastaré místnosti s vysokým stropem. V celé místnosti panovaly spíše nahnědlé odstíny doplněné zlatou, purpurovou a krvavě rudou. Křížová klenba byla podepírána sloupy z béžového mramoru. Od vstupní brány až k trůnu z ebenu vedl purpurový koberec. Mohla jsem se nyní zařadit mezi ty šťastlivce, kteří po této luxusní látce šli. Míjela jsem vysoká okna zdobená mnohobarevnými vitrážemi, jež vyobrazovaly krásy přírody. Když jsem stanula před vyvýšeným trůnem, poklekla jsem a sklopila jsem hlavu. Neodvážila jsem se pohlédnout do tváře tomu, kdož v něm seděl. Upírovi, jenž to tu celé vedl. Lordu Callitovi.
"Můžeš vstát, Rosalio," usmál se na mě mile upíří pán. Napřímila jsem se tedy a své zelené oči jsem namířila přímo na jeho tvář. "Jsem rád, že ses tu ukázala." Skoro jsem z jeho obličeje nemohla odlepit svůj zrak. Byl krásný. Jen málokdo by si dovolil odhadovat jeho skutečný věk - přes tři tisíce let. Měl překrásnou ledově chladnou a sněhově bílou tvář. Jeho dlouhé stříbrné vlasy svázané do ohonu splývaly po jeho zádech. Chvíli působily jako divoké a nepoddajné, jindy zase výborně upravené bez pramínku, který by někde překážel. Karmínově rudé oči bedlivě sledovaly jakýkoli záchvěv emocí, který se v mé tváři vyskytl. Jeho oblečení bylo vždy laděno do temných, avšak stále vznešených odstínů. Vždy se dalo na první pohled poznat, že se jedná o šlechtice. Jen koruna mu chyběla k dotvoření obrazu krále. A jen běloskvoucí křídla chyběla, aby vypadal jako zvláštní, krvežíznivý, avšak neuvěřitelně nádherný anděl. "Chtěl bych si s tebou o něčem pohovořit." Znovu se na mě usmál tím svým falešným úsměvem. Trpělivě vyčkával, než odpovím, nikam nespěchal. Zdálo se, že má tuny a tuny času. Nakonec jsem kývla, což mu zjevně stačilo. "První věc, o níž bych si rád promluvil, je tvá přeměna. Stále jsem od tebe ještě neslyšel, co sis vybrala jako svou posmrtnou formu. Moc času ti již nezbývá, neboť se tvé dvacáté narozeniny rychle blíží," začal lord Callit a já ho nechala pokračovat. Kdybych ho přerušila, zřejmě by ho to nepotěšilo. "Nicméně potřebuji, abys ještě zesílila. Z toho důvodu tě pošlu na misi, kde se procvičíš v boji. Jedná se o misi u hranic lidských zemí. Panují tam totiž silné rebelie, lidé vlčí mezi sebou. Existuje velká šance, že se jejich nepokoje přesunou i k nám, takže jsem se rozhodl vyslat malou jednotku válečníků. Tebe jsem přidělil jako jejich mága, takže dostaneš možnost zlepšit své schopnosti… a také možnost pročištění hlavy. Myslím, že pak pro tebe bude výběr o dost lehčí. Poznáš totiž i různé druhy nemrtvých v boji. Zjistíš, který ti nejvíc vyhovuje… No, ty asi již víš."
Nemohla jsem si pomoci, avšak tento úkol byl na mě seslán jako blesk z čistého nebe a já se musela usmát. V hlavě se mi mezitím začal tvořit plán na útěk. Bylo to, jako kdyby mi schválně nabídl takovou šanci. Jako by mé myšlenky a touhy již dávno neznal skoro jako své vlastní.
"Běž se připravit, má drahá. Za hodinu vyrážíš," dodal ještě upíří pán a rukou mi naznačil, že mohu odejít. Uklonila jsem se mu a otočila jsem se. Klapot mých bot pak zmizel za obřími dřevěnými dveřmi, když jsem opustila trůnní sál.
Vrátila jsem se do svého pokoje a jala jsem se příprav svých věcí. Můj majetek nebyl nikterak bohatý a objemný, vše se vešlo do trochu větší brašny. S ní jsem pak zamířila do stájí, kde jsem nalezla svou černou klisnu, Keiru. Každý ze studentů měl přiřazeného koně, pouze já jsem dostala právo si jej vybrat. Zvolila jsem si hříbě s živýma očima, co sršelo energií. A stejná je i má zvířecí přítelkyně nyní - divoká, energická, nezkrotná.
"Dnes si konečně trochu protáhneš ty své dlouhé nohy," zašeptala jsem jí, když jsem ji hladila po čumáku. Opatrně jsem ji osedlala a ke straně jsem připnula kožený vak se svými věcmi. Nakonec jsem na ni nasedla a vyrazila jsem na místo setkání.
Někde v polovině mé krátké cesty se k nám připojil můj kostěný drak Alex. Proč tak obyčejné jméno, žádné tajemné či vyjadřující velkou moc? Alexe jsem oživila ve svých jedenácti letech, tehdy jsem úplně všechny šokovala, a pojmenovala jsem jej Alexík. Jak jsem rostla, toto jméno se mi zdálo již poměrně nevhodné a dětinské. Stále však byl mým milovaným mazlíkem, občas se choval spíše jako věrný a mazlivý pes nežli obrovský a děsivý kostěný drak, a tak jsem mu začala říkat "jen" Alex.
Konečně jsme dorazili na hlavní nádvoří Callitova hradu. Tam již stála malá skupinka nemrtvých. Upíři, kostlivci, duchové - bylo jedno, který z těch nestvůr si tady člověk vybral, všechny byly dokonale věrné bělovlasému upírovi s neuvěřitelně mocnou aurou. Spolu s nimi tam čekalo i několik lidských bojovníků - snad proto, abych se necítila sama.
"Vyrážíme!" zavelel zdejší lidský velitel. Jeho hlas patřil k těm silným, výrazným. K těm, které si téměř vždy vydobyly respekt snad u všech. Lidé tady obvykle sloužili ke špionážím v zemích lidí. Působili nenápadně a mohli pracovat i ve dne, přičemž na počasí nezáleželo. Lord Callit si u sebe vždy pár takových držel. Lidský voják ke mně přistoupil a upřel na mě své světle modré oči, jako by mi chtěl něco sdělit. V tom vybledlém světle měsíce působily velice chladně. Sama jsem však musela působit ještě chladněji a děsivěji - brzy musel svůj pohled namířit jinam. Pak se mi lehce poklonil a nakázal dvěma upírům, aby cestovali vedle mé osoby.
"Vy dva budete lady Rosaliu doprovázet a během cesty nedopustíte, aby se jí cokoli stalo. Jestli dojde byť k jen sebemenšímu incidentu, zajistím, abyste se vy dva nedočkali další krvavé večeře," řekl blonďatý dlouhovlasý voják přísně. Oba upíři přikývli, já mohla v jejich očích spatřit i záblesk strachu, a celá jednotka se dala pomalu do pohybu.
Kráčeli jsme mrtvou krajinou, z níž jsem nikdy neměla příliš dobrý pocit. Příroda nevydržela nápor tolika mrtvých aur. Kdysi bylo toto území součástí velkého lidského království, avšak když se spojili nemrtví pod vedením právě lorda Callita, získali tento cíp země pro sebe. Nyní tu mají svůj klid. Netouží po rozšiřování svého území - bývalá jižní část království jim prozatím stačí. Bývalého krále, který byl při dobývání zabit, nahradil náš upíří mistr. Zatím se nenašel nikdo silnější, kdo by mu dokázal nějak oponovat, kdo by jej dokázal vyzvat na souboj o titul vůdce neživých duší.
Svou mysl jsem svázala s Alexovou. Dokázali jsme tak spolu komunikovat telepaticky - v tu chvíli ovládal můj drak z černých kostí i lidskou řeč. Nejprve jsem se jej dokonce i bála, avšak brzy jsem zjistila, že má v sobě zbytek své živé duše. Všichni nekromanti to považovali za zvláštní a jedinečné, mně to (k jejich překvapení) připadalo naprosto normální. Každému nemrtvému zbývá zbytek jejich původního života. Většinou si zachovávají povahu, i když se stanou poněkud chladnějšími. Občas jsem nechápala, proč odmítali své chování ze své předchozí existence.
Sklopila jsem hlavu a mou mysl zaplavily myšlenky na útěk. Co když se mi to nakonec podaří? Co bude dál? Kam půjdu? Do lidského království? Bude mě lord Callit hledat? Pokud ano, tak jak intenzivně? Z tolika otázek se mi až zamotala hlava. Měla jsem štěstí, že mi vlasy zakrývaly z obou stran obličej, upíři si tak nemohli všimnout mého zadumaného výrazu ve tváři.
Ne, nesmím na to myslet, opakovala jsem si. Nesmím si dovolit o takové věci pochybovat, nesmím ani trošku počítat se špatnými možnostmi, konci, situacemi. Prostě se mi to podaří. Bez debat. Zdvihla jsem svou hlavu. Ve tváři se mi usadil sebevědomý výraz a úsměv. Svůj pohled jsem namířila před sebe, jako bych se dívala do své budoucnosti. Rozhodla jsem se psát svůj vlastní příběh, ne to, co mi někdo předtím už sepsal. Z knihy o svém životě jsem vytrhala ony předepsané stránky a nechala jsem tam pouze ty prázdné. Můj plán se vydaří a já budu moci do té knihy psát to, co sama budu chtít.
Nesmím ztrácet naději
 


Komentáře

1 Lucy Lucy | Web | 23. ledna 2015 v 20:05 | Reagovat

Ahoj, tu je Lucy!
Mala som na čas pozastavený blog, pamätáš si na mňa? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama